Pěkná procházka, kolem řeky. Vše voní trávou, zemí a svěžestí. Akorát, že po levé straně je řeka a po pravé kopec. Co kopec, krpál. Kdybych natáhla ruku, můžu se o něj opřít. Kdesi vysoko nad hlavou vidím cedule z naučné stezky.
„Půjdem se tam podívat?“ povídá muž.
„No proč ne.“ já na to.
„Tak lez.“ A mizí někde nahoře. No to se mu snadno řekne.
Jsem malá a nikam nedosáhnu. Natáhnu se, abych dosáhla na kovový přídržný žebříček po pravé straně. Stejně nejsem schopná se nahoru vydrápat. Jednou rukou se držím a druhou se snažím přitáhnout na další příčku. Cítím, jak mi to jde dost těžko. Na té zlomené ruce se v podstatě neudržím. Zasekla jsem se hned na začátku. A to je nahoře taková pěkná rozhledna. Dřevěná, s okýnkama. No asi ji neuvidím zblízka. Tak tam tak visím a vím, že nahoru se nedostanu a dolů, když se pustím, skutálím se jako žok. Co teď?
„Ty se hlásíš?“ slyším muže.
„Co?“
„Ty se hlásíš? No, že máš ruce nahoře.“
„Ne, já visím.“
„A ještě budeš viset, nebo už budeš snídat?“
„Cože!!!???“
„No, jestli už chceš udělat čajík.“
„Jo, ale ještě si tu povisím a pak přijdu“ Tak jo, zvednu se z tý postele, to byl zase sen …
Při snídani:
„Kdes visela?“
„No vím já? Tys mě hnal do toho krpálu. Zase.“
„Nepovídej a kde to bylo?“
„Nevím a vůbec na mě nemluv. Nechal jsi mě odtamtud spadnout. Zase mi z toho bolí kotník.“
„Ty jsi spadla?“
„JO!“
„A kde to bylo? Že bysme tam vyrazili.“
„Asi Milešovka, ne?“
A takhle mi tu žijem.
