I cesta z Prahy do Plzně může být pěkná kovbojka
Vezmu to pěkně od začátku. Na sobotu jsem měla naplánován seminář pořádaný Jirkou Mazurem v rámci jeho projektu Pravé strany (pozor skrytá reklama 🙂 ). Vzhledem k tomu, že se mi to moc nehodilo, ale moc jsem tam chtěla, přeorganizovala jsem si čas a přihlásila se na poslední chvíli. Rozhodla jsem se, že naplánovanou práci udělám až večer, a holt tedy oželím večerní merendu navazující na seminář.
V pátek odpoledne jsem si šla koupit lístky na autobus, nic mimořádného. Chtěla jsem jet co nejdříve, abych měla rezervu, a ještě jsem se předtím chtěla někam podívat. Ale oni měli místo až v osm! No nic, koupila jsem si lístek tedy na osmou s tím, že to budu mít těsný, ale snad na začátku o moc nepřijdu. A zpáteční v sedm hodin, když je seminář do pěti, tak to je v pohodě i s kafem s kamarádkou. No tak to jsem si vážně jenom myslela.
Seminář byl samozřejmě skvělý, ale co čert nechtěl, protáhl se. Od šesti hodin jsem počítala minutky, kdy nejdéle musím odejít. Takže jsem šla až na poslední chvíli, ale ještě jsem měla možnost rozloučit se s pořadatelem a na chodbě ještě s pár jinými lidmi a na metro jsem šla dost svižným krokem.
Minuty v metru byly nekonečné a dle hodinek strašně rychle utíkaly. Z metra na Zličíně jsem vyběhla a běžela až k autobusu. Samozřejmě na podpatkách. V půlce cesty jsem měla pocit, že jsem zapomněla někde vzadu plíce a a) se zhroutím, protože mi upadnou nohy, a b) nemůžu dýchat a tak omdlím, a c) obojí dohromady. A to mě ještě navíc pěkně bolela hlava (od rána, jako tisíc čertů, a nejraději bych si jí za celý den několikrát odšroubovala a dala do kouta, ať se tam vybolí sama a mě s tím neotravuje).
Nebudu nikoho napínat, autobus jsem doběhla jen proto, aby mi stevartka s úsměvem sdělila, že moje, den předem, koupené místo již obsadila. Nasedla a odjeli. Přirozenou náturou jsem flegmatik, ale tohle mě tedy rozběsnilo. Vyvinula jsem takový úsilý a zbytečně.
A začlo to, kdybych byla bývala vyrazila dříve, kdybych se byla bývala nezakecala na chodbě, kdybych byla bývala …
Ještěže jsem pořád hledala ty plíce, jinak by můj mozek vymyslel ještě nějaký jiný situace na téma – kdybys byla bývala a já (zdravý rozum) ti to říkal. Tady to máš!
Takže jsem se vydýchala, uklidnila a ještě těsně předtím zavolala na infolinku dotyčného dopravce, abych se tam vyventilovala, (protože okýnko již měli zavřené). Operátorka byla velice „vtipná“ a ujistila mě, že už ani na ty další dva spoje volné místo nemají. Posloužila mi i informací o vlakovém spoji s přestupem, no to už bych byla doma dřív pěšky.
Vzpomněla jsem si, jak mě jeden kolega z kurzu ohodnotil, že nejsem žádné ořezávátko, nadechla jsem se a vyrazila k zaparkovaným autobusům. Třeba tam narazím na nějakého přístupnějšího člověka. Stály tam zaparkované dva žluté autobusy. Ten, co jsem k němu šla jako k prvnímu, jel až jako poslední v devět hodin. Tak jsem šla k tomu vzdálenějšímu.
Naštěstí posádka byla vstřícná, stevartka mi zjistila, že oni jsou vážně plný, ale jestliže někdo nedorazí, nabídnou to místo mě jako prvnímu v řadě. Pravda, zkusila jsem to na ně, jestli by mě nemohli vzít alespoň do kufru (při některých emocech cítím potřebu být vtipná), ale oni se spíše zhrozili, že to nemůžou. Představa, že to vzali vážně a že opravdu jedu jako kufr mě nicméně pobavila a uklidnila.
A jak to celé dopadlo? Naštěstí někdo nepřišel (možná to byl ten, co obsadil moje původní místo, prostě přišel dřív) a já mohla odjet domů. Na sedačce jsem se uvelebila a poslední co vím, je že jsem si sundala cedulku se jménem a kolonkou VIP.
A teď už tiše, tiše Verča spí …
