Dnes mám pro Vás příběh. Nebude to ani ze zámoří a ani z mého oblíbeného Mexika. Ale zase zůstaneme v Evropě.
Tento příběh se stal už někdy zhruba před patnácti lety. Příběh o tom jak se někdy může zdát být problém dostat se z místa na místo.
To jsem takhle jednou strašně chtěla jet někam k moři, vykoupat se, nadýchat se jiného vzduchu a tak nějak si celkově odpočinout. I domluvila jsem se s jedním kamarádem a vyrazili jsme jeho autem do Chorvatska. A protože tam ještě nikdy nebyl, pojmuli jsme to jako částečně výhledovku.
Cestou jsme se samozřejmě zastavili na Plitvických jezerech, kde kamarád tvrdil, že už jenom zahlídnout toho Vinetoua, že v uších už mu zní melodie z filmů 😀 . Pokud máte čas a jedete kolem, neváhejte se zastavit.
Další přímo vinetouovská scenérie byla na posledních desítkách kilometrech řeky (tuším, že se jmenuje takhle nějak) Zrmana. Silnice vede nahoře pohořím a řeka si teče někde dole pod tím šíleným srázem pod silnicí, co se jen tak klikatí a klikatí. Tak přesně tady v těch místech jsem měla pocit, že tu stávala indiánská osada. A předtím než řeka vyústí do moře, vytvoří jezero. Z té výšky na silnici je to moc pěkný pohled. Ale měli jsme nocovat v Zadaru a tak jsme jeli dál.
Postupně jsme projeli celé pobřeží a dostali se do Dubrovníku. Pár dní jsme tam zůstali. Jednou jsme večeřeli v jedné místní restauračce, jejíž majitel byl Němec, ale žil tu již několik let, za manželku měl místní domorodku. Dal nám ochutnat vlastní vyrobené pálenky a byl zvyklý s hosty promlouvat celý večer.
Další zážitek mám ze starého města Dubrovníku. Procházka po hradbách je taky moc příjemná. V podstatě obejdete staré město a shlížíte na něj z výšky. A tam co je vidět na fotce to podloubíčko (ty tři oblouky), tam je kavárna, večer se tam bezva sedí. Koukáte na přístav, moře a popíjíte kávu v místě obklopeném historií.
Po pár dnech já už musela zpátky do práce a kamarádovi se tam tak líbilo, že chtěl zůstat. A protože vím, že do Dubrovníku je z naší republiky přímý autobusový spoj, vydali jsme se na autobusák. A co myslíte že se stalo? Ano, správně, nejel. 🙂 . On totiž jezdí jenom v sezoně a my tam byli už týden po sezoně.
A tak se stalo, že jsem procházela pláže a mluvila s Čechy, jak tam jsou, jak se jim líbí, kdy odjíždějí a jestli by mě nevzali sebou. No byla to docela taškařice. Většinou na mě koukali jak na zjevení. Nakonec jsem ale byla úspěšná. Chytla jsem poloprázdný autobus, který se vracel s moravskýma turistama.
No, vedoucí zájezdu pochopila až po několika dlouhých minutách cože to po ní chci, ale pochopila. Ale nutno říci, že si to taky nechala královsky zaplatit. To jsem snad radši měla jet stopem. Ale stopuju nerada a tak jsem to vzala.
Vyklopili mě v Brně u nádraží a já jela pak ještě několik hodin domů. A jak vidno, budu na to vzpomínat do konce života.