Trať expertů

O cestě vzhůru se ani zmiňovat nebudu. Myslela jsem, že umřu, umřu a budu mít klid. Nebudu muset nahoru. Ono upřímně řečeno, vyjít šumavský Špičák, sice v létě, ale stejně nic moc. Obzvlášť když se zadýcháváte i na Mikulku (v podstatě rovina). Že já mu vždycky na to skočím. Hlavně, že to vím. Už na začátku našeho vztahu mě to mělo varovat. Tehdy muž povídá: „PŮJDEME na Javor.“ A opravdu šli jsme tenkrát, tedy já se spíš plazila. Ono ve sněhu a tou nejprudší sjezdovkou, nic moc. Ale o tom až jindy.

Tak tentokrát jsme šli na Špičák. Dole jsem si říkala, že budu tvrdá a vyjdu to, vždyť to zase není tak hrozný. Když jsem tu kdysi lyžovala, tak jsem byla dole hned. Jé, to byl zase nápad! Už v půlce jsem toho litovala, a to ještě nebyly ty nejstrmější svahy. Horko bylo neskutečný, to víte červenec. Od půlky jsem věděla, že se spálím a dostanu úpal. Bože, jestli já to mám ve svých letech zapotřebí. Měla jsem jet tou lanovkou.

V poslední třetině jsem odpočívala každých, no vážně, patnáct kroků. Takhle už jsem dlouho nefuněla. Tajně jsem doufala, že mě tam nechá. Že budu moct jít zdechnout někam do houští. No nestalo se.

Nakonec jsem to vylezla. Ale zapřísahala se, že to byl poslední krpál, na který mě takhle zlákal. Už nikdy, už na to nemám sílu. A taky nejsem nejmladší, už prostě ne. Když jsem se doplazila nahoru a trochu nabrala sil, dozvěděla jsem se, že si myslel, že umřu. Pchá, tak to už byl druhej, já si to myslela už od půlky.

Tak a teď ta cesta dolů. Ta alespoň byla trochu humorná. Jelikož na Špičáku je vybudováno několik tratí, pro (a neumím to nazvat správně) cyklisty bez bázně a hany a hlavně beze strachu o sebe. Na trati mají vybudovány různé skoky, a já nevím co všechno ještě.

2Takže cestou dolů jsme šli podél těchto tratí. A muž, že bude fotit, jak jedou. Máme nový foťák, tak ho průběžně zkoušíme, co všechno umí.

Dále následuje už jen přepis našich rozhovorů, který je sám o sobě výmluvný.

„Jede, fotíš?“

„Jel tak rychle, že jsem ho nestihnul vyndat.“

„Jede další a jede pomalu, to stihneš.“

„Ujel mi ze záběru.“

„A ty druhý?“

„No snad jo.“

„No asi se ti stejně mázli, ono to v pohybu moc dobře nefotí.“

„Hm, ale vypadá to dobře.“

„A přenastavil sis to na sport? Já to měla na krajinu.“

„Ne. Jeli tak pomalu, že to stačilo i na krajinu. Alespoň to bude umělecká fotka.“

„No to jsem zvědavá.“

„Tady se to dělí, půjdem podél tratě expertů.“

„Hele, expert jede.“

„Zatočil hned nahoře, jede jinudy.“

„Tak třeba za chvíli.“

„Tady už to není průchozí, musíme na trať.“

„Co když pojede nějaký expert?“

„Už jsi tady nějakýho viděla?“

„Ne.“

„Tak vidíš. A kdyby jo, tak uhneš.“

„Abych to stihla.“

1„No co, na závodech se taky vždycky nejdřív ta trať prochází.“

„Tý jo, to jsou blázni tohleto jezdit.“

„Já bych byl furt namotanej v tom mlíku.“  (pro ty, kdo to nepamatujou, je to ta plastová páska kolem trati, za socialismu se to ohražovalo obalem od mlíka v pytlíku).

„A tenhleten skokánek mám slézt jako jak?“

„Skoč to, normálně. Já tě vyfotím.“

„Stejně to máš na krajinu.“

„No na tebe mi stačí i krajina. Tos to tedy skočila, to ten krtek co tu leží, umřel smíchy.“

„To máš z toho, že to máš na krajinu. Nechtěla jsem se ti máznout v pohybu.“

„Myslíš, že bych s tím mohl začít i po čtyřicítce? To by byl let dolů.“

A takhle my tu žijeme.

Veronika Šoulová
Miluju cestování a chci se s Vámi podělit o tipy na dovolenou.
Komentáře