(Z mexického deníčku …)
Ve městě Tequila, 50 km severozápadně od Guadalajary, se už od 17. století vyrábí stejnojmenný destilát. Pole modré agáve, rostliny z níž se tequila destiluje, obklopují město ze všech stran. Můžete se skoro opít jen dýcháním silně aromatického vzduchu, neseného větrem od nesčetných palíren.
Kousek od náměstí jsou také dvě největší palírny. Prohlídka těchto i dalších palíren zahrnuje i vzorky výrobku.
V dávných dobách používali mexičtí domorodci rostlinu zvanou Agave tequilana weber (modrá agáve) jako zdroj potravy, oděvů a papíru. Rostlina dokonce sloužila k mučení. Jako jehla ostré konečky jejich dlouhých listu zabodávali do živého masa jako úlitbu bohům. Dnes je modrá agáve všeobecně známa jako zdroj mexického národního nápoje: tequily.
Aby zaručila kontrolu kvality, dovoluje mexická vláda pěstování modré agáve jenom ve státě Jalisco a vybraných oblastech státu Nayarit, Michoacán, Guanajuato a Tamaulipas. Jenom zde a nikde jinde v Mexiku jsou podle výrobců vhodné podmínky pro to, aby z modré agáve vznikla tequila se správnou chuťí. Na vyčleněném území roste v kteroukoliv chvíli více než 100 miliónu rostlin agáve.
V jistém směru se výroba tequily nezměnila od doby, kdy byl nápoj v této oblasti před stovkami let vynalezen. Modré agáve se stále pěstují a sklízejí ručně a jejich těžká ananasům podobná jádra, z nichž se vyrábí alkohol, se svážejí z polí na hřbetech mul.
(opsáno z průvodce)
A dále něco k samotnému moku:
Po zasazení není jádro agáve větší než cibule. Modrošedé mečovité listy dávají rostlině vzhled kaktusu, přestože je příbuznější lilií. Než agáve dozraje ke sklizni, 8 až 12 let po zasazení, nabude jádro velikost plážového balónu a muže vážit 50 kg.
Po sklizení se jádro agáve, zvané piňa, rozsekána kousky a pak se až tři dny vaří. Po uvaření se změklé rostliny krájejí a lisují. Šťáva, zvaná pro svůj nazlátlý sirupovitý vzhled aguamiel (medová voda), se pak přečerpá do kádi, kde se smíchá s cukrovou třtinou a droždím a nechá se kvasit. Podle zákona musí směs obsahovat nejméně 51% agáve. Láhev tequily ze 100% agáve je patřičně označena.
Existují čtyři druhy tequily. Která z nich je nejlepší, je věcí osobního vkusu. Bílá či stříbrná (blanco) tequila nezrála v sudu a nebyla nijak přibarvená ani ochucená. Zlatá (dorado) tequila také nezrála, ale je přibarvená a ochucená, zpravidla karamelem. Tequila reposado (uleželá) byla nejméně dva měsíce v dubových sudech, zpravidla je také přibarvená a ochucená. Tequila aňejo (stará) strávila v dubovém sudu nejméně rok a je rovněž dochucená a přibarvená.
(převzato z výkladu při exkurzy)
Tak a pokud chcete slyšet můj názor, tak reposado spolu s např. grepovou limo je výborná „limonádička“. A po aňejo jsem přehodnotila svůj dosavadní „pijácký“ vkus a teď mám velice mlsný jazýček…
Výlet do městečka Tequily. Musím říct, že to bylo náročný a cestu zrovna nemyslím. Do města jsme se dostali něco po desátý. Šli jsme nejprve obhlídnout museum. Bylo v klasickém mexickém domě. Uvnitř dvoreček a v místnostech exponáty.
A pak jsme vyrazili do teqilárny. Výrobce značky Salza. Dostali jsme helmy a a výklad v angličtině byl možná poutavý, kdybych mu rozumněla. Továrnička byla zařízena moderním vybavením. U sudů i vzduch sám o sobě opíjel. Ta koncentrace byla značná. Moc jsem z této exkurze neměla, ale pak se to poněkud zlepšilo.
zastíněná zahrada a v dálce „silo“ s mokem
Na závěr nás vzali do haciendy, kde nejspíš dřív bydlel majitel, a tam jsme seděli v zahradě u ochutnávky. Dostali jsme každej malinký hliněný (nepálený) kalíšek a pak skleničku naředěné s grepovkou. Tam jsme prý mohli sedět jak dlouho budem chtít.
A tak jsme si to užívali. Postupně jsme procházeli krásně udržovanou zahradou. Byla moc hezká a upravená. A jedině tam jsem viděla zajímavé kytičky. Jinak všude rostli ty samý druhy jako u nás, sice v o něco větší velikosti, ale stejné.
A ještě zevnitř dvorku měli krámek se suvenýry a samozřejmě tequilou. Dům byl původně sídlo majitele palírny, ale teď z toho udělali spíše turistické centrum pro své potřeby.
Další exkurze byla v závodě Jose Cuervo. A to se mi líbilo. Tady to bylo víc udělaný pro turisty (takový profesionálnější) a viděli jsme výrobu snad v každým stadiu a taky jsme ochutnávali ostošest. Výrobna probíhala ještě ve starý budově a o to to bylo zajímavější. Hned na začátku byli vystavené staré vozy, které dřív měli za úkol rozvoz této tekutiny. Prošli jsme dvorem, kde na kopě byli osekaný agáve, které čekali na vypálení.
Pak jsme šli dovnitř. Tam zrovna vyjížděli agáve už upečený a dopravní pás je vezl dál. Taky tam měli u toho rozsekanou jednu na kousíčky a tu jsme mohli ochutnat. Zajímavé. Vlákna se kousat moc nedala, ale šťávička byla dobrá. I když tu teqilu to ještě zdaleka nepřipomínalo.
(na voze jsou již jen osekaná srdce agáve)
Další zastávka byla první destilace, ale tu nám ochutnat nedali, s chabou výmluvou, že prej to je na oslepnutí. Takže až druhá destilace. Nooo, připomíná to naší slivovici… musím to okouknout a třeba by se pak dala pálit teqila u nás ze švestek 🙂 .
Po ostatních procedurách, jsme dostali ochutnat postupně blank, reposado i aňejo. A pak nás čekala podniková restaurace, kde nám nalili všechny tři druhy už do normálních skleniček (žádný plastový ochutnávací kelímek). A s odbornou přednáškou, a tak jsme testovali a ochutnávali… A na závěr ještě Margarita. S drceným ledem. A na úplný závěr nás čekal sklep.
Ale to mě zklamalo, jedna místnost, menší, se sudama a flaškama. Plnilo to spíš funkci archivu. Ale jednu zajímavou věc to mělo. Zráli tam sudy speciálně pro rodinu Cuervo. Tahle tequila prý roste 12 let a pak už není modrá, ale červená a v sudu jí taky nechávaj poměrně dlouho.
Nakonec nesmím zapomenout na výrok slečny průvodkyně, která velice pěkně formulovala větu typickou pro tento průmysl: “ Tequila dělá lidi šťastnými a ve světě šíří povědomí o mexické kultuře.“
Do tohoto pijáckého městěčka 😀 se dostanete, jako já, nejdříve letadlem do Leonu a pak už nejlépe autem, či místní dopravou.
