(Z mexického deníčku …)
Tehotihuacan
Teotihuacán (nadm. výška 2300 m), který se nachází v okolí Ciudadu de Mexico, je považován za největší mexické starověké město a současně hlavní město asi největší předkolumbovské mexické říše. A ačkoliv se kdysi rozkládal na 20 km2, dnes je k vidění pouze několik staveb, které se rozkládají podél cca 2 km dlouhé cesty Calzada de los Muertos (Cesta mrtvých).
Pirámide del Sol (Pyramida Slunce) je třetí největší pyramidou na světě (po pyramidě v Cholule a po Cheopsově pyramidě). Dnes je pyramida vysoká 70 m. Její omítka byla zářivě červená, což v zapadajícím slunci muselo být působivé. Na vrchol vede 248 schodů.
Pirámide de la Luna (Pyramida Měsíce) je o něco menší, ale stejně působivá. Před ní je jakoby náměstíčko, na kterém probíhaly údajně obřadní tance. (opsáno z průvodce)
Ráno vstáváme brzo a jedeme do Tehotihuacanu a pak snad i do Tuly, na zpáteční cestě. Konečně uvidím to, o čem jsem zatím jen snila a už před lety se smířila s představou, že všechny indiánské pyramidy uvidím jen v časopisech na obrázku. Celou cestu se těším. Těsně před archeologickou zónou sjíždíme z kopce a protože je dobrá viditelnost vidím špičky slibovaných pyramid.
Vypadá to moc pěkně. U vchodu jsme těsně před otevíračkou, aspoň mi to hned nezkazí davy turistů. To budou záběry! Vystupujeme z auta a překvapuje nás docela zima. No to je tedy žhavé Mexiko. Holčina od lístků nás upozorňovala, že dnes je chladno, ale tohle jsem nečekala. Myslím, že se musí přeci brzo oteplit, no to přeci nejde, aby tady byla zima. Je kolem sedmé ráno a na tričko to rozhodně není. Procházíme branou, a potkáváme jen pár úklidových pracovníků.
Procházíme jedním palácem, spíš ho tak okrajově míjíme, a řítíme se k první pyramidě, je to pyramida Měsíce. Je to moje první pyramida, to je výška. A to jsem ještě nevěděla, co mě ještě v této zemi čeká. Ani jsem si neuvědomila a byla jsem nahoře. Jen jsem se musela trochu vydejchat, taky je to 75 m , ale nějak mi to v tý euforii nepřišlo. Moje první pyramida!
(pohled na pyramidu Měsíce z pyramidy Slunce)
Výhled do kraje je moc pěkný – hory, město, palmy… absolutně netuším, co mám fotit dřív. A ani to nejde nefotit. Přeci jenom tohle už v životě neuvidím.
Tak jsme se dostatečně pokochali a lezem zase dolů, abychom pak mohli zase nahoru někam jinam. Ještěže je tu jakási imitace zábradlí, jinak by mě museli asi snést, to je výška … . V půlce schodiště je připevněný provaz kus nad schody, takže se jde dolů vcelku pohodlně, když se můžete držet.
A pak vyrážíme na další pyramidu Slunce, je o něco větší a má trošku jiný tvar. Momentálně jsou tam už dva lidé, ale to nevadí. Schodiště je dole rozvětvené a pak se spojuje. Naštěstí jsou i zde malé terásky, kde se dá odpočinout, a nemusí se lézt až nahoru najednou. I zde je pak od určité výšky přídržné zařízení.
Nahoře mě jako první vítá pes, zdejší potulné plemeno. Takže když je schopen to vylézt on a slézt (on několikrát denně), tak to zvládnu i já, utěšuju se. Jenže pohled dolů způsobuje paniku.
(pyramida Slunce, foceno z pyramidy Měsíce)
Slézáme dolů a jdeme do musea. Hlavně mě tam láká model celého města. Byl lepší než jsem čekala. Tak takhle to tu kdysi asi vypadalo. Model byl přes celou velikou místnost pod úrovní podlahy a my chodili nad ním po částečně prosklené podlaze. Vypadá to moc efektně.
Další cesta vede k pyramidě kouzelníka. Sice nevím, která halda šutrů to měla být, ale nás cesta zavedla do zbytků chrámů pod úrovní terénu. Bylo to velice zajímavé, chodili jsme tam jen po vyznačené cestě, která vedla kolem schodů , kde bylo velice pěkně vidět jak se postupně přistavovalo a předělávalo. Zajímavá je i rekonstrukce schodů. Na několika místech se ještě dochovali svrchní vrstvy, tedy obklad a malba.
Některé z částí toho obkladu schodiště se viditelně snaží rekonstruovat, držím jim palce, nebude to jednoduchá práce. Na úpatí schodů jsou vidět reliéfní hlavy a ornamenty – převážně v červené barvě. Celé tyhle vykopávky mají skryté před deštěm a sluncem pod střechou z palmových listů, asi jako všude tady.
A pak se šineme na další pyramidku, sice už není tak vysoká, ale schodiště má bez jakéhokoliv záchytného zařízení a docela strmé (proti tomu co jsem zažila pak, je tohle dětská slavnost, ale to ještě vůbec netuším). Ze shora je výhled na právě restaurované schodiště, a celý vršek je oplocen. Asi jim tu z toho padali lidi, při počtu návštěvníků se není čemu divit. Cestu dolů absolvuju bokem a držím se zuby nehty schodů, pěkně se bojím.
Lidí se tu vyrojilo opravdu hodně, a potkali jsme zde i Čechy, jak jinak taky jsou všude.
Nazpátek jdeme dvoukilometrovou Cestou mrtvých, kolem které stojí tyto pyramidy. Dá se říct, že to je hlavní třída. Cestou samozřejmě potkáváme spoustu prodavačů se vším co by jen zdánlivě mohlo připomínat suvenýr. I já jsem si nakonec odnesla obsidiánové sošky Slunce a Luny (dodnes je mám vystavené na kuchyňské lince společně s flaškami od tequily a ostatních suvenýrů a čas od času se kochám).
(Cestou Mrtvých)
Naposledy se tu ještě rozhlížím a už jdeme k autu, je tak jedna hodina. Nohy se mi třesou, že to musí být vidět a tak s úlevou sedám do auta. Vyndavám z torničky bundu, už jí tu nechám a sundavám si šátek z hlavy, bylo tu takový vedro, že i já jsem měla strach z úpalu. Cestou pak na půl úvazku klimbám a děsím se toho, že další zastávkou je Tula a jestli to bude taky tak velký areál, tak to bude poslední co z Mexika uvidím, protože tam zkolabuju.
Rozhodně stojí za to tohle vidět. Letenka do Mexika city a šup šup na pyramidy. Bude to skvělá dovolená.
