Cesta zpátky a perličky na závěr Mexické cesty

Mexický deníček – 2005 – 37. díl

Cesta zpátky

1.10. Ráno jsme po sbalení vyrazili. Měli jsme původně ještě v plánu zoo v Tuxle, ale nakonec jsme ji vynechali, bohužel.

Během cesty se známí rozhodli dojet až domů, tedy k nim do Irapuata. Takže jsme ušetřili za hotel v Orizabě. Cesta vedla z hor dolů a jeli jsme přes půl dne. Cesta vedla přes dlouhej most na nějakým jezeru a z něj vystupovali ostrůvky s červeným okrajem (vlastně skoro všude hlína byla skoro červená) a voda byla modravě zelená. Pěkný pohled.

Pak po kratší rovince zase stoupání do hor. Zaujalo mě, že každý směr dálnice měl vlastní trasu a různě se proplítali v kopci, z dálky to vypadalo jako zajímavé řešení. Na náhorní plošině se opět změnila krajina.

Palmy skoro opět vymizely, stejně tak agávová pole a na okolních kopcích to konečně začlo vypadat jak z westernu. Do Mexica city se zase sjíždí o něco níž. A pak…. a pak už jsem spala. Do Irapuata jsme dorazili lehce před půlnocí.

2.10. Ráno vybalování. Pak jsme šli na oběd. Do snobské restaurace. Dala jsem si kuřecí na tequile se speciálním přáním bez rajčat. Maso bylo dobré, příloha byla dvě malé z bramborové kaše vytvarované hruštičky s tvrdší slupkou. Tequilu to asi vůbec nevidělo, zato v omáčce bylo trochu rajčat. Ale naštěstí jen málo. A ještě trochu žampiónů. Ale celkově to bylo velice dobré.

6.10. Tak dnes jedu domů, už od rána je mi špatně. Dokupuju ještě nějaké suvenýry v jedlé podobě. Je fuška to všechno zabalit. Po obědě mě vezou na letiště. Mám neskutečně těžkou tašku a sotva jí vleču. Podle vážení na letišti 21 kg. Připadám si jako vánoční stromeček, protože mám ještě další dvě tašky přes rameno. Samozřejmě nacpaný suvenýrama.

Těšila jsem se, že mi jí zase pošlou až do Prahy, ale ouha tentokrát to nefunguje. Musím si jí v Mexiko city vyzvednout. Hned u celníků nerozumím, že se mám otočit. Museli mi to názorně ukázat. Je to malé letiště a tudíž GET najdu dobře.

Nastupuju do letadla a není úplně plné spíš poloprázdné. Ob sedadlo sedí postarší mexičanka a snaží se se mnou domluvit, no má smůlu, jak jinak. Zase sedím u okýnka a zase nic nevidím. Nejdřív mráčky, pak mraky a nad city leje jak z konve.

Dokonce jsem zaslechla, že si mám kufr vyzvednout u 1. to je taková sympatická číslovka v mnoha řečech. Ještě že jsem to slyšela, šla jsem totiž za lidmi, kteří si pro zavazadlo nešli, a tak jsem se zase musela vracet. Vzala jsem si vozík a naložila zavazadýlka.

Pak mi zkontrolovali lístek od zavazadla, holt abych si nevzala jiný. Hned se ptám kam mám jít, a poslal mě správně kluk, hned napoprvé. U východu z národního letiště čekali nosiči, tedy spíš voziči zavazadel a tak jsem jednoho využila. Když nic jinýho, tak se aspoň neztratím jako při příletu.

Takže na odbavení jsem dorazila bez problémů a jelikož jsem neměla drobný, dávám voziči zavazadel celou pajdu (v dolarech). Klanil se mi chudák až k zemi, tolik si asi za celej den nevydělá, ale co byli tam na mě hodní.

Kluk za přepážkou vypadá nesympaticky a tak se děsím, že mi propadlou kartu (imigrační) nechá doplatit. Ale buď si toho nevšiml, nebo poznal, že by se se mnou musel dlouze dohadovat a stejně bych mu nerozuměla. Pak mi dává vstupenku na palubu.

Klasika, ptám se kam mám jít (tedy spíš ukazuju) – on španělsky – já ne, on anglicky – já ne, já německy – on ne. Tak se směju, je to chytrej kluk maloval mi to. Jdu dle rady, už to tu poznávám, tady jsem bloudila při příletu ….. chvíli někde sedím, pak jdu po suvenýrech.

A pak už se šinu na 23 a ptám se jestli jsem tu správně, mám moře času a nikdo tu zatím není, že jsem hubu nedržela. Posílá mě na informace. Z informací zase zpátky na úplně stejnej Get. Mezi tím už dali ceduli, tak tu jsem správně. Jen tu štreku jsem šla 4x.

Cesta probíhá dobře, mám dojem, že je i kratší. Sedím u okýnka a ještě vidím na telku, zkouknu Madagaskar ve španělštině, no ono je to vlastně jedno.

Při příletu do Frankfurtu, stojí takový divní pánové na východě a chytaj lidi, odkud jedou a tak. Asi hledaj teroristy. Ovšem proč zastavují mě to nechápu, copa já vypadám nebezpečně? Propouští mě a já bloudím na nástup do letadla do Prahy.

Ovšem než jsem se tam dostala, němci zavřeli celou chodbu a všechny kontrolujou, nejenom, že jsem opět pískala v bráně, ale tentokrát jsem si musela sundat i boty. A letadlo do Prahy má zpoždění 2 hodiny. Až v Praze jsem se dozvěděla, že měli zavřený celý letiště, protože tu zase hledali nějaký teroristy, nebo co. Ale už jsem doma a tak je mi to momentálně jedno. Ale že to byl nádherný výlet.

Pocity na závěr

Tak ani nevím co bych zde měla napsat. Byl to úžasný výlet a jsem ráda, že jsem ho mohla prožít. A teď při sepsání jsem to prožila skoro znovu, je to báječné.

Mexiko se pro mě stalo zemí, kde jsem nechala kus svýho srdce. Ráda bych se tam zase někdy vrátila, no snad se mi to povede.

Po návratu jsem se doma cítila tak zvláštně, tak jakoby se mi zdejší starosti netýkaly a vše se mi zdálo malicherné. Nejspíše pozůstatky kulturního šoku. Ale je pravdou, že se od té doby dívám na zdejší kotlinu poněkud z jiného úhlu.

A ještě o jeden poznatek se s Vámi podělím. Když jsem vylezla z letadla v Mexico City, jako první jsem v letištní hale šla kolem prodejny CD a DVD. A tam na mě z výlohy vykoukl Svěrákův Kolja.

Lidé jsou v Mexiku přátelští, rádi si povídají s cizinci a i když neumíte žádný jazyk, zkouší to rukama nohama.

Mám ještě spousty jiných zážitků, možná se časem ještě podělím, ale pro tuto chvíli je to vše.