Tak už konečně něco z mého oblíbeného Mexika. Dlouho jsem uvažovala, čím mám začít. Nakonec jsem si řekla, že to vezmu od začátku. Budu psát o tom co v Nezapomenutelné cestě Mexikem nenajdete (i když něco určitě jo, ale v ebooku bude spoustu jiných věcí a daleko podrobněji).
Představte si tu situaci, po víc jak 17 hodinách strávených v letadlech a na letištích, konečně vystupuju v Mexiko city. Jsem šťastná, že se to povedlo a že už mám před sebou jen tu malou část cesty. Tak mám čas, notabene když mi to má letět až za tři hodiny.
I sedla jsem si a lelkovala, pak mi to už bylo dlouhý a šla jsem na špacír. Prohlížela si výlohy, krámky a podobně krátila čas. Teprve pak mi došlo, že sice čekám dobře, ale na špatným místě. Na žádný ceduly se totiž nezobrazovali vnitrozemské lety!
A tak jsem zase zpanikařila a po delších peripetiích, které jsou jak blondýnovské tak jazykové, a které jsou popsány v Nezapomenutelné cestě Mexikem, jsem nalezla Ameriku. Dobře, ne až tak úplně, ale jednoduše jsem vážně muflon.
Problém byl v tom, že se nejdříve musí vyjít z mezinárodního letiště a následně trefit na to národní a to ještě do správné společnosti, která ten můj let letěla. A to když se neumíte domluvit, to je taky pěkná taškařice.
Byla to sice fuška, ale stihla jsem to, ale taktak.
Když jsem se před vstupem do letadla zhroutila do židle, všichni na mě udiveně zírali. Aby taky ne, najednou přiběhne malá blondýna, co vypadá, že právě uběhla maraton a evidentně není místní. No prostě zase jsem byla atrakce. Možná bych z toho byla nesvá, kdybych nebyla tak utahá. 🙂
No a v letadle z Mexiko city do Leonu jsem způsobila taky moc pěknej povyk. Nějakou škodolibou okolností jsem pak letěla se stejnou partou i zpátky. A dokonce si mě pamatovali, chudáci. Po víc jak dvou měsících, to tedy pro ně musel být zážitek.
Jen namátkou. Nejdřív do mě stevart rochl nápojovým vozíkem, čímž mě vzbudil. A pak jsme se sáhodlouze dohadovali, že chci čaj. A on rozdával jen studené nápoje. Když jsem ho několikrát ujistila, že ten čaj opravdu chci, tak mi ho přinesl.
Letušák byl svělý, že mi toto zjevně netradiční přání na této trase splnil. Zadostiučiněním pro něj jistě bylo, že jsem ho do sebe hodila skoro vařící, neb už se začínalo brzdit. A jak mi známí řekli, jestli nevystoupím, jsem v Tijuaně.
Takže jsem do sebe kopla čaj, vyrvala tašku z horního prostoru a rozrazila lidi, co taky tedy chtěli vystoupit. A já se rvala ven. No jak říkám, pamatovali si mě i na zpáteční cestě.
Ale nakonec jsem v pořádku vystoupila a dokonce na místě určení, kde už na mě čekali známí.
