Malebné Dolores Hidalgo

Mexický deníček – 2005 – 7. část

Město Dolores Hidalgo má 46 000 obyvatel, a nadmořskou  výšku 1955 m.

Toto je místo, kde doopravdy začalo mexické hnutí za nezávislost. Dne 16. září 1810 v pět hodin ráno nechal farář Miguel Hidalgo rozeznít zvony a svolal tak lidi do kostela dříve než obvykle. Pak vyhlásil své Grito de Dolores, jehož přesné znění se nedochovalo, ale vyvrcholilo slovy: „Ať žije naše Paní Guadalupská! Smrt špatné vládě a gachupines!“ („Gachupines“ bylo výsměšné pojmenování zeměpánů španělského původu, kteří vládli v Mexiku.) Hidalgo, Ignacio Allende a další spiklenci byli varováni, že vyšly najevo jejich plány povstání v Querétaru, a proto se rozhodli neprodleně zahájit povstání z Dolores. Po vyhlášení Grita se odebrali do honosného španělského domu na náměstí, dnešní Casy de Visitas, a zajali místního představitele španělského vícekrále a španělského výběrčího daní. Osvobodili vězně z městské šatlavy a vydali se do San Miguelu v čele rostoucí tlupy criollos, mestizos a indígenos.

Dnes je Hidalgo nejctěnějším mexickým hrdinou, s nímž se v počtu po něm pojmenovaných ulic, plazas a jeho pomníků po celé zemi, může měřit jenom Benito Juárez. Město Dolores bylo přejmenováno na jeho počest v roce 1824. Návštěva Dolores Hidalga má pro Mexičany charakter pouti, i když to není příliš atraktivní město.

                                                                                  (opsáno z průvodce)

MIGUEL HIDALGO   –   Narodil se 8.května 1753 jako syn kreolského správce haciendy v Guanajuatu, vystudoval a získal titul bakaláře a v roce 1778 byl vysvěcen na kněze. Působil jako učitel a posléze rektor školy. Zpochybňoval panenství bohorodičky a neomylnost papeže, četl zakázané knihy, hrál hazardní hry, tančil a vydržoval si milenku. V roce 1800 byl postaven před inkvizici a po čtyřech letech byl přeložen do zapadlého města Dolores. V tomto městě se pak nezajímal jen o duchovní blaho svých oveček, ale za jeho působení město vzrostlo jak ekonomicky tak kulturně. Podporoval nová řemesla, výrobu hedvábí, dal vysadit olivové háje a vinohrady a to vše navzdory španělské koloniální správě. Výrobky z pálené hlíny, jako cihly a střešní tašky, se staly základem keramického průmyslu, který dnes vyrábí dokonalé glazované dlaždice a nádobí.

Roku 1810 byl exkomunikován. Odpověděl prohlášením, že Španělé nejsou skuteční katolíci v náboženském smyslu, ale jen z politických důvodů, zejména kvůli plenění, drancování a vykořisťování Mexika. Poté vyhlásil edikt, požadující zrušení otroctví v Mexiku. V  roce 1811 byl zastřelen popravčí četou a jeho hlava visela 10 let v kleci ve městě Guanajuato spolu s dalšími vůdci hnutí za nezávislost.

(převzato z odborného časopisu)

Tak dneska se šplháme zase do kopců. Celou dobu jsem byla přilepená na skle a moc se mi to líbilo. Hory tu jsou opravdu úchvatný, a ty panoramata… Sem tam se objevil nějaký domeček, jako by vypadl jen tak z pytlíku. Nebo najednou bylo vidět jen hřiště a jinak kolem dokola nic. No to jsou mi věci…

 Náš cíl Dolores Hidalgo. Takové koloniální městečko, postavené na stříbrné stezce. Kostel na náměstí moc pěknej, ale zrovna je neděle a tak je tu spoustu lidí, co proudí na motlitby. Kostel byl plný a venku prodávali  kde co. Jako o pouti.

 Park v centru před kostelem byl docela výstavní, pěkně upravený se spoustou laviček a tak jsem tam nechala známý a šla jsem se kolem courat sama.  Stála tam veliká budova, asi sídlo místního význačného občana, před budovou stála policejní hlídka.  

(rohová budova na náměstí)

Později jsem zjistila, že, že tohle je u význačných budov běžné, ale tady jsem chvíli váhala jít dovnitř. Nakonec jsem přeci jen dovnitř vlezla. Byla to velice hezká budova, s tím typickým mexickým koloniálním vnitřkem, bohužel jsem si tam netroufla fotit, ti ozbrojenci u vchodu si mě pořád tak divně prohlíželi, no radši jsem to neriskla.

Vnitřek budovy měl prosklenou a vykládanou barevnými sklíčky střechu. Horní ochoz byl lemován klenbami a vzadu bylo veliké schodiště. Moc hezké.

 Posilněna touto zkušeností vlezla jsem do budovy radnice. Chvíli jsem jí okukovala ze spodu a pozorovala zahradníka, který se tvářil, že kromě té kytky co pucoval, ho jinak nic nezajímá. Ovšem radnice vypadala v porovnání s minulou budovou docela chudší.

 (vnitřek radnice)

 Chtěla jsem se pokochat i z ochozu, ale jen jsem stoupla na dlaždičové schodiště, vyběhl na mě dotyčný zahradník. Sice jsem mu nerozuměla ani slovo, ale radši jsem zase slezla a důstojně odešla. V parčíku se pak nechala od Petry vyfotit a jeli jsme dál.

 Mexický deníček – jednotlivé díly: