Historické Campeche - Muflon na cestách

Campeche

Tak tohle městečko by vyhrálo mou hitparádu nejlepších měst, co jsme v Mexiku navštívili. Fakt bylo výstavní. Jen při tom „zrychleným průletu“ co jsme tam byli, mě napadalo, že tam musí být báječné žít. Asi bych si to dokázala představit. Takže protože se mi tak líbilo, zase si o něm povíme něco víc.

(brána v hradbách)

Zlosynové z moře v čele s San Francisco de Campeche

V pátek 6. července 1685 se nad střechami Campeche začaly stahovat černé mraky. V přístavu se objevila flotila deseti silně vyzbrojených trojstěžníků a třiceti výsadkových pirog pod velením dvou obávaných karibských pirátů – Lorendlla a Agramonta.

Evropa opět zahájila jednu ze svých nekonečných válek a oni zavětřili příležitost. Přepady obchodních lodí představovaly v porovnání s dobytím bohatých přístavních měst jen nejistý zisk, a tak piráti pod francouzskými vlajkami obklíčili přístav, stejně jako to provedli před dvěma lety ve Veracruzu.

Většina obyvatel uprchla do okolních vesnic a dobytí nedostatečně chráněného města bylo pro tisícovku pirátů jen otázkou času. Po týdenním boji s oslabenými obránci piráti přístav obsadili a v dalších týdnech plenili městské domy i okolní statky a vesnice. Kořist však byla překvapivě malá. Vůdcové pirátů proto vyslali parlamentáře do Méridy, k yucatánskému guvernérovi, od něhož požadovali vysoké výkupné za zajaté vojáky a osadníky.

Guvernér odmítl, a tak na konci srpna zahájili piráti vraždění zajatců. Při ohňostroji na oslavu francouzského svátku svatého Ludvíka ještě vypálili část města a potom, za vítězného pokřiku, vydrancované Campeche opustili. Kromě 250 zajatců, které chtěli prodat do otroctví, táhli za svými loděmi staré čluny s ženami a dětmi, aby případným pronásledovatelům znemožnili použití děl.

Rozzuření Španělé však nedbali na ztráty a na flotilu stejně zaútočili. Část lodí dostihli a jejich posádky zneškodnili, ale velitelé jim unikli.

Obyvatelům města, kteří se vrátili domů, se pak naskytl tragický obraz dvouměsíčního pirátského plenění. Většina domů i kostelů byla vypálena nebo v troskách, všude na ulicích ležela spousta střepů a rozbitého domovního zařízení, promíchaná s desítkami zohavených těl zajatců a s mršinami hospodářských zvířat.

V době tohoto surového nájezdu bylo Campeche již více než století významným obchodním městem Nového světa, které svým bohatstvím mohlo soupeřit i s přístavy v Havaně a Veracruzu. Bohatství okolní přírody využívali už Mayové, jejichž pobřežní vesnici Ah-Kin-Pech španělští kolonizátoři postupně rozšířili v přístavní město San Francisco de Campeche, které bylo základnou pro dobytí celého yucatánského poloostrova. První obchodní loď sem přijela již v roce 1543 a záhy se město stalo váženým obchodním centrem.

Do Campeche přicházelo z okolních pralesů a plantáží zejména slavné červené přírodní barvivo ze stromu palo de tinte, nazývaného podle místa původu také kampeškové dřevo. Barvivo pak putovalo z přístavu na světový trh. Místní export byl ovšem mnohem různorodější. Vyváželo se i ebenové, cedrové a topolové dřevo, sapote, kadidlo, koření oregáno, pepř a vanilka, cukrová třtina, kakao, sisal a tabák.

Bohatství přístavu se brzy projevilo nejen výstavbou domů a paláců, ale i počtem kostelů a klášterů, které začaly vyrůstat v jeho okolí.

Významné město však lákalo i nezvané hosty. Kronikářské zápisy vypočítávají za prvních sto padesát let existence přístavu útoky snad všech slavných i méně známých karibských pirátů, od Francise Drakea, Williama Parkera a Henryho Morgana až po Rocka Brasiliana a Lorencilla. Jejich útoky měly daleko k romantickým příběhům, ačkoliv místní kroniky zaznamenávají i příběh nešťastné lásky krásné Inés, dcery Dona Jorge de Saldafia, k neznámému mladíkovi, z něhož se později vyklubal nechvalně proslulý pirát Benavides.

Nejtěžší ztráty město postihly v letech 1663 a 1685 a tehdy trpělivost měšťanů i místokrálovských úředníků přetekla. Campeche začalo budovat mohutné opevnění, které městu mělo do budoucna zajistit bezpečí. Podle plánu vojenského architekta Jaimeho Francka byl v letech 1686 až 1704 okolo přístavu vystaven dva a půl kilometrů dlouhý prstenec hradeb v podobě nepravidelného hexagonu. Jeho výška kolísala mezi šesti metry z mořské a osmi z pevninské strany.

Bezpečnost dále zajišťovalo osm opevněných bastionů a čtyři brány se silnou dělostřeleckou výzbrojí. Nezbytný hluboký příkop kolem hradeb doplnily další dvě pevnosti na okolních pahorcích a čtyři menší baterie na přístupových cestách. Paradoxem je, že město už účinnost své obrany nemohlo prověřit. Na přelomu 17. a 18. století mocnosti uspořádaly proti pirátům několik kampaní a jejich útoky ustaly.

Rány, způsobené pirátským přepadem roku 1685, Campeche brzy zahladilo, a protože celé 18. století městu přinášelo jen bohatství a rozkvět, stalo se svou výstavností jedním z nejhezcích koloniálních center Nového Španělska. S nástupem moderního věku však umělá barviva nahradila přírodní zdroje a sláva města upadala.

Na konci 19. století se někdejší ochrana města stala jeho těsným krunýřem a řada společností v akci ‚za Campeche pokrokovější‘ v očekávání nového průmyslového rozkvětu část hradeb i bastionů zbourala. Město se proměnilo v moderní přístavní, obchodní a univerzitní centrum se sto padesáti tisíci obyvatel. Nové budovy postupně vyplnily celý bývalý obranný prostor mezi pahorky s oběma vzdálenými pevnostmi.

Až k nim však moderní destrukce naštěstí nedosáhla, a tak byla uchována i San Miguel el Alto, jedna z posledních ukázek pevnostního stavitelství na rozhraní 17.a 18. století. Dnes chrání ve svých zdech vzácné mayské poklady, včetně slavných masek vládců z obtížně přístupného pralesního města Calakmul.

Kouzlo minulých staletí bylo zachováno i v historické části Campeche, jež se díky nedávnému zápisu do seznamu UNESCO stává stále častějším cílem turistů. Vedle obnovených barevných omítek domů, které lemují pravidelné uličky, byla opět zrekonstruována i část původního opevnění.

Místo pohledu na uniformy vojenských posádek však jednotlivé bastiony nabízejí krásu botanických zahrad, galerií a bohatství archeologických nálezu. Dnes už jen pár dochovaných exponátu a noční světelná představení dokazují, jak děsivými návštěvníky byli někdejší zlosynové moře.

(v opevnění je dnes muzeum)

CAMPECHE

205 000 obyvatel

V roce 1999 přidalo UNESCO město Campeche na seznam míst světového dědictví. Campechanos jsou na to patřičně hrdí a odvádějí vynikající práci při zvelebovaní koloniálního centra města, přičemž zachovávají to nejlepší ze starého. Mnoho domů bylo zrestaurováno, nově omítnuto nebo v několika případech znovu vystavěno od základu.

Během rozkvětu Campeche zde bohaté španělské rodiny budovaly svá sídla, z nichž mnohá stojí dodnes. Do současnosti přežily také dva úseky slavných městských hradeb spolu se sedmi zabudovanými baluartes (baštami) a dvě perfektně zachovalé koloniální pevnosti, střežící kdysi předměstí. Jedna z nich dnes slouží jako malé archeologické muzeum s několika exponáty světové třídy.

Na šarmu přidává Campeche i jeho poloha na břehu Mexického zálivu. Široký bulvár na nábřeží poskytuje skvělé místo pro pozorování mraků nebo západu slunce, přidejte si bouře valící se v dáli Zálivem, a máte s ničím nesrovnatelné zvukové a světelné představení.

Původně bylo Campeche obchodní mayská vesnice zvaná Ah Kim Pech (Pán slunce klíště), do které se Španělé dostali poprvé roku 1517. Mayové se bránili a po téměř čtvrt století nebyli Španělé schopni region pokořit.

Koloniální Campeche bylo založeno roku 1531, ale později bylo kvůli mayskému nepřátelství opuštěno. V roce 1540 conquistadoři vedení Franciskem de Montejo mladším získali nad krajem kontrolu silnou natolik, že byli schopni založit osadu, která přežila. Pojmenovali ji Villa de San Francisco de Campeche. Coby největší přístav poloostrova Yucatán osada rychle vzkvétala. Zdejší stavební dříví, Chicle (latexová zapotová štáva) a barvířské dřevo byly základem vývozu do Evropy, stejně jako zlato a stříbro těžené v ostatních regionech a vypravované z Campeche.

Takové bohatství nemohlo uniknout pozornosti pirátů, kteří se zde objevili šest let po založení města. Terorizovali pak Campeche po staletí. Nejenže napadali lodě v přístavu, ale útočili i na samotné město, loupili, znásilňovali a pálili domy. Při nejohavnějším útoku, počátkem roku 1663, odložily různé hordy pirátů svou vzájemnou rivalitu, aby se spojily v jednu flotilu a zaútočily na město, ve kterém pak zmasakrovaly velkou část jeho obyvatel.

Tato tragédie konečně vyburcovala španělskou monarchii k obranné akci, ale trvalo to ještě pět let, než byla v roce 1668 zahájena stavba 3,5 m tlustého opevnění. Po 18 letech budování obklopil město ze všech stran šestiúhelník s průměrem 2,5 km a s osmi strategicky rozmístěnými baluartes. Úseky opevnění vybíhaly i do moře, takže aby se lodě dostaly do města, musely doslova vplout do pevnosti, která se dala lehce bránit.

Dnes je pro místní hospodářství klíčový lov garnátu a příbřežní těžba ropy. Prosperita zajištěná těmito aktivitami pomohla zahájit renovaci městského historického centra. Ačkoliv bašty pořád stojí, většina vlastního městského opevnění byla stržena a nahrazena Avenidou Circuito Baluartes, která obepíná městské centrum přesně v místech, kde to dříve dělala mohutná zdiva.

Mnohé části tohoto okruhu byly vydlážděny kameny zdemolovaných starých zdí. Podle kompasu je nábřeží v Campeche orientováno k severozápadu. Široký bulvár s několika dopravními pruhy a s cyklistickou a pěší stezkou na straně u moře se táhne kilometry v obou směrech podél pobřeží.

Pevnost je sama o sobě překrásným objektem. Je to masivní stavba ve skvělém stavu, s hradním příkopem a funkčním padacím mostem a několika kanóny. Skvělý je i výhled odsud.

(opsáno z průvodce)

V Campeche bydlíme v pěkným hotýlku hned v historický části. Nahoře se předělává, ale spodek už se pronajímá. Byl moc hezký, moc se mi líbil. Byli jsme se podívat v muzeu, který sídlilo v hradbách. Bylo sice takový pomenší, ale expozice byli v moderní úpravě.

Prošli jsme se i částí hradeb. A pak jsme šli i na proslulé Campecheské tramvaje. Byl to spíš výletní autobus, spíš takový vláček, i s průvodcem. Sice jsem mu rozuměla každý dvacátý slovo (ačkoliv španělsky neumím vůbec), ale i tak to byl úspěch. Vláček projel skoro celou historickou částí a rozhodně bylo na co koukat. Mají to tam moc pěkný.

Jen ten závěrečný déšť to mohl trošku pokazit, ale jenom v tom smyslu, že už jsme pak nikam nešli. Ale nakonec jsme zapluli na zmrzlinu.