Město stříbrných dolů – Guanajuato

Mexický deníček – 2005 – 8. část

Guanajuato

A protože město Guanajuato je součástí mexického státu (spojené státy mexické, to je oficiální název Mexika) povíme si nejdříve něco o tomto státě Guanajuato. Doufám, že to bude pro Vás zajímavé.

Kromě starobylých koloniálních měst Guanajuato a San Miguel de Allende, které jsou hlavním turistickým lákadlem, má stát Guanajuato také významná průmyslová střediska, jako jsou León (známý obuvnickou a kožedělnou výrobou), Salamanca (s velkou ropnou rafinérií), Celaya a Irapuato.

Je to také úrodný zemědělský stát, kde se pěstuje obilí, zelenina a ovoce – proslulé jsou jahody z okolí Irapuata. A dosud je významným zdrojem stříbra, zlata a kazivce.

Město Guanajuato mávíce jak73 400 obyvatel a  nadm. výška je 2017 m. Nádherné Guanajuato se tísní na strmých srázech ohromné rokle, úzké uličky se kroutí na svazích a zanořují se pod zem mnoha tunely. Tato absurdní poloha mu byla dána do vínku v roce 1559, protože zdejší naleziště stříbra a zlata patřily k nejbohatším na světě.

Značná část architektonických památek, vzniklých díky tomuto bohatství, se dochovala neporušená do dnešní doby, takže Guanajuato je živoucím pomníkem bohaté a neklidné minulosti; je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

---

Ale není to jenom minulost, co rezonuje v úzkých hrbolatých dlážděných uličkách Guanajuata. Universidad de Guanajuato, známá vzděláváním uměleckého typu, má přes 21 000 studentů, což dodává městu mladistvost, energičnost a kulturní život, pro návštěvníka stejně zajímavý jako koloniální architektura a exotické okolí. Vyvrcholením kulturních událostí ve městě je říjen s Festivalem Internacional Cervantino.

Dějiny  – Jedna z nejbohatších stříbrných žil na západní polokouli byla objevena v roce 1558 v dole La Valenciana, 5 km severně od Guanajuata. Po 250 let produkoval tento důl 20 % celosvětové těžby stříbra. Koloniální barony, kteří žili z tohoto nerostného bohatství, dohnal k zuřivosti španělský král Carlos III., když v roce 1765 radikálně snížil jejich podíly. Královský dekret z roku 1767, kterým vykázal jezuity ze španělských držav, vyvolal jen další nepřátelství ze strany bohatých baronů i chudých horníků, kteří pociťovali k jezuitům vděčnost.

Tento hněv se projevil válkou za nezávislost. V roce 1810 kněz a povstalecký vůdce Miguel Hidalgo zahájil hnutí za nezávislost svým Grito de Independencia (volání po nezávislosti) v nedalekém Dolores. Občané Guanajuata se přidali k bojovníkům za nezávislost, porazili Španěly a jejich věrné a zmocnili se města v prvním vojenském vítězství tohoto povstání. Když pak Španělé město dobyli zpět, pomstili se ostudnou „Loterií smrti“, kdy se z osudí tahala jména občanů Guanajuata a „výherce“ čekalo mučení a poprava oběšením.

Nezávislost se nakonec podařilo vybojovat, což uvolnilo stříbrným baronům ruce ke shromaždování dalšího bohatství. Z toho pak vyrostlo mnoho z těch sídel, kostelů a divadel, díky nimž je Guanajuato jedním z nejhezčích mexických měst. 

Městské centrum Guanajuata je poměrně sevřené, s několika hlavními ulicemi a spoustou bočních uliček. Je ideální pro procházky, ale záludné pro řidiče. V centru nemůžete zabloudit – prostě půjdete z kopce, dokud se neocitnete na jedné z hlavních ulic. Můžete se ovšem náramně pobavit, když se ztratíte v bludišti úzkých a křivolakých uliček, které se klikatí z centra do kopců.

Provoz na hlavních dopravních tepnách v centru je jednosměrný, od východu na západ. Vozidla jedoucí od západu na východ musí použít hlavní podzemní ulici Subterránea Padre Miguel Hidalgo, což je jednosměrka ve vyschlém korytě Ría Guanajuato (řeka byla odkloněna poté, co v roce 1905 zaplavila město.) Je určena hlavně pro vozidla, ale některé úseky jsou přístupné.

V osmdesátých a devadesátých letech bylo vybudováno přinejmenším osm dalších tunelů s cílem vypořádat se s rostoucí hustotou dopravy bez narušení historického vzhledu ulic. Tunel Noreste Ingeniero Ponciano Aguilar a Tunel Santa Fe, oba jednosměrné od východu na západ, umožňují úplně se vyhnout centru. Kolem centra Guanajuata se kroutí Carretera Panorámica, nabízející nádherné pohledy na město a okolní hory.

Když conquistadoři, chtiví indiánských pokladů, zjistili, že proud zlata začíná vysychat, upnuli svoji pozornost ke stříbru. Vedle peruánských a bolivijských dolů to bylo zvláště střední Mexiko, kde od čtyřicátých let 16. století začala vznikat celá řada horních měst. Americké stříbro se stalo po tři staletí hlavním zdrojem zisku španělské koruny a záhy způsobilo kolaps starých důlních středisek v Evropě.

Vlny tohoto stříbrného moře však byly spojeny s nepředstavitelným utrpením domorodého obyvatelstva. Již ve 20. letech 16. století františkánský mnich Motolínia popisoval tragédii indiánů ve zlatých dolech, kde nejprve pracovali jen otroci Aztéků, později také vězni, a nakonec každý z okolí, kdo byl chycen. Ani se stříbrem tomu nebylo jinak. Indiáni byli chytáni jako divá zvěr a jako dobytek značkováni na obličeji rozpáleným železem s iniciálami majitele.

Nároky vlastníků dolů se však stále stupňovaly. Vzhledem k velké spotřebě potravin bylo postupně do zásobování dolů zapojováno široké okolí, ale jejich přemrštěné požadavky nakonec vedly k rozsáhlým hladomorům. Obrovská fyzická námaha a zavlečení nových nemocí z Evropy způsobily, že počet indiánů začal rychle klesat. Tato zoufalá situace se stala základem takzvané černé legendy o dobytí Nového světa.

Přesto, že od konce 16. století se situace horníků začala nepatrně zlepšovat, v dolech stále přetrvávaly nepředstavitelné životní podmínky. K odlamování větších bloků horniny se sice používaly klíny z mokrého dřeva, ale vlastní dobývání rudy se stále provádělo ručně a takřka v úplné tmě, chladu a vlhku. Po celé koloniální období nosiči pracovali ve 14 hodinových směnách, rudu vynášeli na povrch na zádech, v žocích až 70 kg těžkých. Museli přitom chodit po schodištích, která měla tak úzké stupně, že na ně mohli našlapovat jen zešikma. Fyzické nároky na horníky byly tak velké, že každý den jich několik umíralo absolutním vyčerpáním.

Každý důl měl trochu jiné zrudnění, a tak se vedle stříbra získávalo také zlato, měď a později i jiné barevné kovy. Celá jedna pětina vytěženého stříbra směřovala do královské pokladnice ve Španělsku a další pětinu spolkly výdaje pro církevní a koloniální hodnostáře. Majitelům dolů a jejich rozsáhlému příbuzenstvu však přesto zůstával obrovský zisk, což se odrazilo i na výstavnosti koloniálních měst. Zacatecas, Guanajuato, Taxco, San Louis Potosí, Pachuca, Querétaro, ale i další sídla se stala symbolem přepychu a vrtkavé štěstěny.

Mnozí z velkých boháčů během několika let zkrachovali a většina z nich nakonec přišla o své majetky s příchodem nezávislosti. Přehlíživý postoj vůči lidem, kteří jim denně z hloubi země vynášeli tuny stříbra, způsobil, že právě oni se stali jedním z prvních cílů povstání proti španělskému útlaku.

Do dnešních dob se nám tak z jejich bohatství zachovaly jen nádherné objekty vrcholné barokní architektury. Nejsou to pouze paláce a zbytky zahrad, ale především výstavné chrámy, v jejichž honosné výzdobě zbohatlíci okázale předváděli svoji zbožnost.

V průběhu 19. století se sice většina historických stříbrných dolů vyčerpala, ale zásoby rud nabízejí i nově nalezená ložiska. Objevují se nejen v blízkosti starých center, jako například největší současný stříbrný důl na světě – zacatecaský Real de Ángeles, ale i v nových lokalitách ve státech Durango a Chihuahua na severu země. O vytěžené stříbro na volném trhu mají zájem zvláště Japonci, zlato je deponováno v národní bance jako státní rezerva a barevné kovy směrují především do USA.

Vedle elektrotechniky je stříbro využíváno zvláště ve šperkařství. Již za koloniální éry bylo oblíbeným materiálem a vznikla celá řada stříbrnických technik. Stříbrné šperky a další umělecké předměty se tak staly jedním ze symbolu Mexika dodnes nabízených v mnoha obchodech po celé zemi.

(převzato z propagačních letáčků)

Cestou zpátky jsme stavěli v Guanajuatu. K mému velikému zděšení mě tam známí vyklopili a jeli do Leonu na nákup. A že prý mě tam za dvě hodiny naloží. Po počátečním šoku jsem chodila po městečku, tak abych trefila nazpátek.

                                                                      (a takhle barevné to tam je)

Moc mě tohle městečko nadchlo. Kdybych se měla jít učit jazyk někam ven, tak tohle město by jednoznačně vedlo. Je postaveno na kopcích a v údolíčkách a překvapivě není hyzděno moderními budovami. Jeho umístění dává prostor pro tunely na silničkách a dalo by se říct, že je vlastně na tunelech postaveno. Je to město stříbrnejch dolů.

Byla jsem se podívat na universitu, nějaký kostel, bohužel jsem netrefila do muzea Diega Rivery. Škoda, mohlo být moc pěkné.  Město je pěkně barevné a ty vyhlídky… Klidné a přesto velice živé. Spousta cizinců, pár místních a já měla pocit, že to tepe takovým zvláštním životem a atmosférou.

Ani fotit se mi tu nechtělo, jaká to byla nádhera, v podstatě jsem nevěděla co fotit dřív, a tak jsem udělala jen pár fotek. Stejně to nevyjde tak pěkně. Nakonec jsem koupila jen pár pohledů.

---

 Mexický deníček – jednotlivé díly: