Létající Valadores ze Zempoaly

Mexický deníček – 2005 – 10. část

Zempoala

Předkolumbovské totonacké město Zempoala hraje klíčovou roli v historii španělské conquisty. Jeho rozvaliny leží 42 km severně od Veracruzu. Zempoala se stala hlavním totonackým centrem po roce 1200 n. l. a možná byla hlavním městem federace jižních totonackých států.

Pod nadvládu Aztéků se dostala v polovině 15. století, proto je mnoho budov v aztéckém stylu. Město se mohlo chlubit obrannými zdmi, podzemním vodovodem a kanalizací a v květnu 1519, kdy přišli Španělé, nějakými 30 000 obyvateli. Když se k městu blížil Cortés, jeden z jeho zvědů ho informoval, že budovy jsou ze stříbra – ale byla to jen omítka nebo barva, která zářila ve slunci.

Mohutný vůdce Zempoaly Chicomacatl díky popisu Bernala Díaze del Castilla historii známý jako „tlustý náčelník“, uzavřel s Cortésem alianci na ochranu před Aztéky. Jeho pohostinnost vůči vetřelcům však neodradila Španěly od rozbíjení soch jejich bohů a kázání o výhodách křesťanství.

Zempoalští nosiči šli se Španěly, když ti v roce 1519 vyrazili na Tenochtitlán. Byla to Zempoala, kde Cortés následujícího roku porazil vojenskou výpravu Pánfila de Narváeze, která měla na rozkaz kubánského guvernéra Cortése zatknout. Během 17. století přestala Zempoala prakticky existovat. Populace, devastovaná chorobami, se smrskla na pouhých osm rodin. Nakonec bylo město opuštěno úplně. Současné město vzniklo v roce 1832.

Zempoalské ruiny

Lokalita je překrásná, plná zeleně, s palmami a horami v pozadí. Většina budov je obložena hladkými oválnými říčními kameny, další byly původně omítnuté a barevné. Templo Mayor (Hlavní chrám) je 11 metrů vysoká, třináctistupňová pyramida, původně omítnutá a nabarvená se širokým schodištěm.

(převzato z průvodce)

Další zastávka Zempoala. Archeologická zóna je velice prostorná, ale na málokterou stavbu se dalo lézt. Ale plocha byla velká, upravená, takový parčík. Zrovna jsme chytli představení Voladores. Šest indiánů nastrojených v krojích, nejdřív chodili kolem kovového sloupu a předváděli tanec za zvuků bubínku a píšťalky a pak se z výšky kolem něho točili. V podstatě vylezli nahoru a jeden jim pískal a čtyři si namotávali lano. Pak skočí ve stylu potápěčů a po hlavě letí dolů. Podle legendy mají obtočit sloup 13x.

Akorát jsem si myslela, že ten poslední co nahoře pískal se pak vrhne po hlavě dolů, aby to bylo stylový, ale on úplně normálně dolů slezl. A pak nás čekalo přenocování ve Veracruzu.

Voladores – Létající lidé nebo také lidé-ptáci. Indiáni z regionu Papantla dnes svůj létající tanec předvádějí na trzích, jarmarcích a slavnostech po celém Mexiku. Původně si jím chtěli naklonit bohy.

Legenda praví, že vznikl po období zničujícího sucha, při němž umřelo mnoho obyvatel. Rada starších tehdy přikázala mladíkům, aby našli nejvyšší strom, porazili ho a na jeho vrcholku, co nejblíže bohům, je hudbou a tancem prosili o déšť a úrodnost půdy. A skutečně – déšť přišel.

Od té doby se rituál každý rok zjara opakoval. Po příchodu kolonizátorů popsali španělští kronikáři tento tanec jako hru na ptáky. Snad proto, že voladores nejen létali, ale byli ozdobeni pravými péry z orlů, sov, havranů, papoušků, skřivanů a dalších ptáků. Oblečení voladores má také dnes mimořádný význam.

Začínají stoupat na vrchol stožáru. Tam se usadí ve čtvercovém dřevěném rámu, a zatímco ostatní smotávají lana, náčelník tančí, hraje na malý bubínek připevněný na zápěstí a píská na flétnu.

A pak zazní jeden tón, po němž voladores přepadávají zády do volného prostoru, beze slov a bez výkřiků roztahují paže jako křídla ptáků. Letí. Je to prostě nádhera. Pak pomaloučku roztáčejí čtvercový rám a začínají klesat, opisujíce ve spirále stále větší a větší kruhy. Za pár chvil přistávají.

Tanec byl jenom částí celého obřadu. Nejprve se prosili bohové za odpuštění, že se strom bude kácet a potom odvětvovat. Přitom bylo zakázáno na něj šlápnout. Pak se kolem kmenu pletly „schody“ z liány, později z lana, aby na něj bylo možno vystoupit.

Každý z letců obkrouží stožár 13x, všech pět 52x. Číslo 52 není jen počet týdnů v moderním kalendáři, ale v předkolumbovském Mexiku, které používalo dva kalendáře – jeden korespondoval se solárním rokem o 365 dnech, druhý s obřadním rokem o 260 dnech, den jednoho kalendáře se kryl se dnem druhého každých 52 solárních let.

Tak takhle průvodce. Musím říct, že vidět to naživo je opravdu nezapomenutelný zážitek.