Muflonova velká cesta

Tento článek je reakcí na jednu fb debatu, která řešila problém neznalosti cizích jazyků a cestování.

Původně jsem nechtěla tento článek vůbec zveřejňovat, je součástí mých zápisků z cesty po Mexiku (bože to už je let a desetiletí) a je poněkud … no uvidíte sami.

Letěla jsem tehdy do města Leon za svými známými, kteří se na pár let odstěhovali zrovna do Mexika.

V Praze na Ruzyni

Ráno jsem musela brzo vstávat, jelikož jsem musela být na letišti kolem devátý. Je sobota a já vstávám jak do práce, no to to pěkně začíná. A už mě nakládají do auta a vyrážíme. Jsem lehce nervózní, přeci jenom neumím žádnou řeč a letím někam sama, kde to vůbec neznám. Snad se někde neztratím.

Poté co mě vyložili na letišti a já osaměla, mě proclili, a hledala jsem ten správný GET. Ještěže jsem byla na jaře v tom Egyptě, říkala jsem si, aspoň se na tý Ruzyni vyznám.  Jako zkušený mazák jsem se tedy zařadila do příslušné fronty, a čekala až mi zavazadlo projede rentgenem a já projdu pípací branou. A hele novinka, tentokrát mi budou i ošahávat. No to jsou mi věci…

Jako první přestup mě čekalo letiště ve Frankfurtu.  Když jsem nastoupila do letadla, tak jsem si libovala, vedle mě nikdo neseděl a cítila jsem se pohodlně, že se nemusím nijak stranově uskromňovat. I když místa jak ve švýcarských hodinkách. No nic. Ouha, na palubě nemluví česky. Předpokládala bych, že budou umět, když je to jejich pravidelná destinace. Tak holt si řeknu o colu, to zvládnu. Uklidňuji se v duchu. Ještě jsem se pak takhle uklidňovala několikrát toho dne, a nebylo toho málo.

2Sedím sice u okýnka, ale na křídle. Tak toho holt uvidím omezeně až polovic, podle náklonu letadla. Panebože, co to má za divnej zvuk? No neletím daleko, utěšuju se, jen do Frankfurtu, to přežiju. Ten zvuk to má porád divnej … vzlítáváme … a teď byla cítit malá rána … je po divným zvuku … V duchu si říkám: vždyť to byl podvozek, chytráku, uffff … .

A tak si tak letíme a najednou … copa se to zase děje? Okolo začínají houfně zaklapávat stolky a pásat se. Začínáme brzdit. Vždyť je teprv půl a máme tam být v celou … to mě tedy ještě čekaj věci … že by nouzové přistání? Až věta „Wilkomen in Frankfurt“ mě poněkud uklidnila. Tak jo, pilot asi chtěl být brzo doma.

Ve Frankfurtu

Vystupuju a znova na obrazovkách hledám správnej GET. Další přestup je až v Mexiko City. Takže mě čeká nejdelší část letu.

Mám čas, dojdu si v klidu na záchod. No nemám já smůlu? Pro změnu poletuju po letišti a hledám drogerii. V životě by mě nenapadlo, že to bude nadlický výkon. Jsem naivní, maj tu voňavky, zlato, chlast … a hele noviny = trafika … a ještě se tu třesou asi tři správné balíčky, ale za pultem. Naštěstí je za tím pultem i prodavačka. Ovšem moje věta „Ich mochte tůto“  jí příliš nenadchla. Ukazuju tedy znovu na balíček a vyslovuju značku, pochopila. Chce 5 euro, klasicky mám jen 3,50. Lovím tedy nějaké dolary, jakej je kurs? Kolik jí mám dát?  Stejně nemám drobnější, podávám jí tedy 50 dolarovku. Vida dolary prodavačka používá něco, co jsem rozklíčovala jako angličtinu. Bohužel u této informace jsem skončila. Tak ji opakovala. Už jsem rozeznala něco jako gif a pak něco co se mi automaticky vybavilo jako zpátečka.  Po dalším opakování jsem usoudila, že mi stejně nezbyde nic jinýho než kývnout. A tak jsem kývla. Zápecníku, zápecníku, vždyť tě upozorňovala, že ti na dolary vrátí eura! No jo, chybička se vloudí.

Po dalších peripetiích hledám A65, moje představa o blízkosti, se pomalu vytrácí. Už jdu přes dvě budovy, to už daleko nebude … . No to jsem si jen myslela. Tý brďo, skončila jsem u stanice nadzemky. Veze mě úplně jinam. A samozřejmě klušu až na konec haly. Kruciš, tolik lidí.

Rezervaci mám opět u okýnka, opět vidím na křídlo, ale hurá z jiného úhlu. V duchu se ujišťuju, že Němci jsou snad pořád precizní národ, a tak hladce přistaneme na místě určení. Pouští obrazovku a ukazujou kudy poletíme. Hurá, letíme kousek od Paříže, tak snad se mi konečně povede uvidět Eiffelovku. To jsem na to zvědavá. Celý léta o tom sním. Počasí je hezké, takže je dobře vidět. Uvidím ji, uvidím, v duchu se raduju. A taky bude zajímavé vidět pobřeží.  Letíme nad oceánem, sem tam ostrůvek, a co myslíš holka, uvidíš velryby?

Přeci jenom je to Německo rozdílný i z výšky. Je to tu nalajnovaný jak podle pravítka. Všechny políčka. U nás to sice vypadá taky moc pěkně, ale ve srovnáním s tímhle, asi spíš víc živelněji.

A už jsme nad Francií, tady je to jak u nás. A hele velká řeka, že by Seina? A velký město, není to ta Paříž konečně? Nevidím tu Eiffelovku. Zrovna to pouští v televizi, tak kdepa to jsme? Aha, takže Paříž už jsme minuli, a já jí zase neviděla, ach jo. Tak napříště si slibuju víc pozornosti.

Letušky podávají oběd, hlad mám, ale ty letadlový jídla mi vůbec nechutnají. Spíš mi po nich bývá špatně. A ještě navíc letuška dává vybrat ze tří variant! Tak copa že si to dám? Španělsky – 1) něco, 2) něco, 3) něco, nebo že by anglicky 1) něco, 2) něco, 3) něco? Tak si to nechám raději ještě zopakovat. Zachytila jsem, že jedno z toho je ryba, hurá, říkám si neuměle o rybu, samozřejmě k pobavení okolních spolucestujících. Ještěže mi z toho jídla není zrovna nejlíp a večeři můžu s klidným svědomím odmítnout.

4Tak a teď to pobřeží, tedy za chvíli … no co to … no, néééé … mraky … jednolitý … obrazovka říká, že pobřeží je pod námi. Tak to tedy neuvidím ani vlnku … stále mraky … a stále. Napadá mě, že před odletem mi tatík dával dobrou radu „Až poletíš kolem Bermud, nekoukej se dolů, mohla bys vidět trojúhelník“. Srandista. V tomhle neuvidím ani úsečku, natož celej trojúhelník či jinej geometrickej útvar.

A hele, díra mezi mrakama. Vidím moře a vlny. Tak to asi budou vcelku dost velký … a zase mraky.  A najednou se vyjasnilo, hurá, jsem přilepená na okýnku. Konečně něco uvidím, ty několikahodinový mraky mi docela štvali.

Po půlhodině už mě čučet na moře moc nebaví (taky co by se tam dělo, že), je to jednolitá modrá plocha. Nahoře modro, dole modro, to je zase houby k vidění. Takže moře i obloha, obojí modré, jsou odděleny jen světlou čárou na obloze.

Tak a u nás je už půlnoc. Tady to na to moc nevypadá. Letěli jsme přes nějaký ostrov a já až po chvíli zjistila, že to není silnice kolem dokola, ale pláž. No asi mi bude chvíli trvat, než se z těch našich poměrů dostanu. Jiný kraj …

Letíme nad Houstnem, já mám na hodinkách půl jedný a ještě zbývá hodina a půl. Cestou si připadám jak malej harant, pořád poposedávám a ustavičně si přeju, aby už jsme přistáli. Už celých 11 hodin. Nad Evropou jsme letěli ve výšce 10 500 m a tady jsme v 11 600 m. Bohužel, není dolů moc vidět.

Tady jsem si to pobřeží vychutnala. No to je úplně jiný kafe. Zeshora to vypadá, že je okraj z pevniny a za tím je ještě kousek moře, než nastane skutečně pevnina. Kousek za Houstnem bylo v moři něco, co mě v první chvíli napadlo, jako ropná plošina. Po chvíli uvažování, se mi to na ní nezdá jak tvarem tak lokalitou, a tak jsem usoudila, že to bude odpalovací rampa. I když při troše dobrý vůle by to mohl být i ten slibovanej trojúhelník.

Už nad oceánem neletíme a letušák se jal rozdávat nějaké papíry, a vždycky se na něco ptal, ach jo, to zas bude trapas. Samozřejmě, mám pravdu. Takže když mi to zase 3x zopakoval, usoudil že tedy asi opravdu nebudu mít španělský pas (překvapivě) a dal mi na vyplnění oba papíry. Kdo měl španělský pas, dostal jen jeden. Něco jsem vyplnila, přeci jenom chabou angličtinou základy trochu rozumím, takže jsem správně napsala i jméno. Ale pak ty otázky… no raději jsem všude zaškrtla možnost „no“, abych se náhodou ještě k něčemu nepřiznala.

A to jsem celou dobu trnula, že mě zatknou a já budu muset celníkům vysvětlovat (jak jinak než česky), že nepašuju bílý prášek, že je to obyčejná dětská krupička s myšičkou…

Při pohledu na Mexiko city nevěřím svým očím. Z výšky se zdá, že je vystavěno na relativně rovné ploše kolem několika hor (rovina to ve skutečnosti rozhodně není). Ani z výšky není vidět konec, no což 20 mil. lidí přeci jenom trochu plochy zabere. Kam se člověk podívá, jen baráčky, baráčky a zase baráčky … kilometry a kilometry.

Přistáváme. Hurá … ubrzdila jsem to!! ..uff., ale že to byla fuška. Při výstupu jsem nabyla dojmu, že už do žádnýho letadla nevlezu a radši pojedu lodí. Ale ještě nejsem u cíle, a tak jsem vyrazila hledat další spoj…

V Mexico City

Vzpomínám na Frankfurt, velký ale velice přehledný a značený letiště. Tady jsem se 2x v informacích ptala, co mám dělat, kam jít. Ačkoliv neumím jinak než po našem, ukázání letenky by mělo stačit na to, aby v informacích zjistili, co chci, ostatně měli by být informovaný.

Oni informovaný jsou, ale já nejen nemluvím, ale ani nerozumím. Zkouší na mě španělštinu, angličtinu, francouzštinu … Nakonec jsme se domluvili (musel mi to namalovat, kluk šikovná), že musím projít nejprve přes imigračního úředníka. Prostě se musí vyjít z mezinárodního letiště a jít do národního. A cesta je právě přes toho úředníka, co kontroluje vstup do země.

Když jsem vystála tu příšerně dlouhou frontu, úřednice za přepážkou se tvářila nad mým pasem, že neví, co to je. No jo u nás měl někdo nápad a heslo na dokladu je napsaný česky (logicky, když jedem do ciziny). Pak se chvíli tvářila, že neví odkud jsem. Zavolala si na pomoc kolegu, který jí pomohl rozklíčit, odkud že to vlastně jsem. Procházím do haly.

Lidi si tu vyzvedávaj zavazadla, a já doufám, že na Ruzyni měli pravdu, že mi taštičku pošlou až do Leonu.

Opětně jsem se ztratila. Úřednice mě posílá k výstupu z letiště, marně se bráním, že chci ještě do Leonu, nevadí, posílá mě tam.  Odevzdám u celnice další papír a ani mi tentokrát nechtěj zkontrolovat mojí kabeličku.

Někam jdu, vlastně opět jsem se ztratila, jsem u taxíků, vracím se. Začínám být nervózní, že mi to uletí, jsou tři hodiny ráno našeho času. Ptám se tedy policistky, kam mám jít. Posílá mě do společnosti Mexikana.  Když ji najdu, tak se tam samozřejmě diví, co tam chci.  Ten let letí Aeromexiko.

3Začínám se tvářit zděšeně a zoufale. Zkouší mi to vysvětlit anglicky – nerozumím, pak španělsky – nerozumím, pak italsky – nerozumím. Rozumím větě „Tak jakou řečí vlastně mluvíte?“. Sice nevím, jak to řekl, ale ty gesta byly tak výmluvný, že jsem mu rozuměla. Uzemním ho němčinou, myslím si. Jenže na mý „germany“ se tváří nechápavě (až časem jsem zjistila, že tomuto výrazu nerozumí, jelikož u nich je němec alemán). Hurá, přišel na to a posílá se mnou kolegu. Ten mě odvedl do správné společnosti a ještě mi to tam vyřídil. Jen jsem si musela převzít palubní vstupenku.  Nádhera, klucí mexikánský, děkuju!

Ještě se ptám na cestu ke GETu a už se tam hroutím do židle takovým způsobem, že na mě všichni zůstali koukat. A proč taky ne, najednou se vedle nich zjeví malá blondýna, a ještě k tomu běloška, to je tam v těch krajinách vcelku rarita. Kdybych se zmohla na očumování spolucestujících viděla bych samé opálené tváře, více či méně. Typické podsadité postavy menších mužů se zlatými tlustými řetízky. Takhle nějak si představuju drogového mafiána.

Tak nakonec jsem to stihla, ale přijít o půl hodiny dýl, šla bych asi pěšky.

V letadle se chce se mnou na něčem domluvit letuška.  Teď už klasika – anglicky, španělsky, francouzsky (skoro novinka), nakonec odchází pro kolegu, který prý umí víc jazyků než ona. Takže kolega – anglicky, španělsky, francouzsky, italsky a pak něco co jsem nepoznala. Takže gestikulací. Aha, přesadit mě chtěli, no to maj říct hned…

Vzlítáváme, pohled na svítící Mexiko city je jistě úžasné – jsem tak utahaná, že je mi to jedno, letíme na okraji bouřky – je mi to jedno, letadlo poskakuje jak zajíc – je mi to jedno. A už vůbec je mi jedno, že bych se měla bát. Upadám do kómatu.  Budí mě stevard s pitím, a to se mu povedlo jen proto, že do mě šťouchl nápojovým vozíkem.

Má jen studené nápoje, a já chci čaj, jsem holt potížistka. Po vyjasnění situace, jestli opravdu chci čaj, jde za letuškou.  Přináší mi vytoužený nápoj, s takovým divným výrazem jakoby tu čaj ani neznali. Kopnu ho do sebe ještě vařící, protože už přistáváme. Mám na paměti cennou radu od známých, že pokud nevystoupím, jsem v Tijuaně.

Rvu tašku zeshora a rozrážím lidi. Nutno říct, že tahle letecká parta si mě samozřejmě pamatovala i na cestě zpět.

To jsem zvědavá, jestli se shledám s taškou, kterou jsem naposledy viděla v Ruzyni. U zavazadel čekám a už jsem tam skoro jediná, leč trpělivost se vyplatila, tentokrát nepřinesla růže, ale tašku. A já vidím svoji taštičku přijíždět po páse. Je to velice příjemné překvapení.

A další se odehrává, když vycházím z uzavřeného prostoru ven, kde už čekají všichni moji známí. Vesele na mě mávají a já si uvědomuju, že tím moje cesta skončila. Je šest hodin ráno evropského času a já už jsem úplně nepoužitelná a těším se do postele.

Z této „expedice“ jsem si psala zápisky a zde je občas najdete pod heslem „Z mexického deníčku“.

Veronika Šoulová
Miluju cestování a chci se s Vámi podělit o tipy na dovolenou.
Komentáře